Dr. Julius Goldstein neléčí svoje pacienty klasickým způsobem tak, že potlačuje příznaky jejich nemocí, jak jsou tomu navyklí od většiny lékařů. On jednoduše svým pacientům říká, co ve svém životě zřejmě udělali špatně, v čem pochybili a co tedy vyvolalo jejich chorobu. Žádá po nich, aby se sami vyléčili tím, že promění k lepšímu svoje chování, myšlení, životní hodnoty a emotivní projevy, a slibuje jim za to, že choroba poté sama ustoupí a oni nadále zůstanou zdraví. Tento příslib je prý v drtivé většině případů skutečně splněn...

 

 

Doktor Goldstein nerozlišuje mezi banálním nachlazením či chřipkou a mezi takovými nemocemi, jakými jsou rakovina nebo choroby oběhového systému. Pro Goldsteina jsou příznaky všech chorob obyčejnými důsledky konkrétních provinění v duchovní či citové sféře. Příznak jakékoli nemoci pak samozřejmě považuje za signál jisté nezaměnitelné životní chyby, která se dá v pacientově anamnéze zpětně vystopovat. Je-li příčina vzniku nemoci skutečně nalezena, je tento nález současně přímočarou výzvou k pozitivní osobnostní proměně, tedy k vyléčení.

 

 

"Šaman Goldstein", jak mu říkají mnozí nemocní, vystudoval medicínu na Stanfordské univerzitě a na univerzitě v Oxfordu. "Jsem také senzibil,"připouští Goldstein, "navíc však ještě doktor medicíny. Na první pohled tedy šarlatán a až při podrobnějším zkoumání interní specialista..."

Dr. Goldstein totiž ve svých rukou objevil citlivé senzory, které jsou při diagnostice choroby objektivně spolehlivější než například paprsky uznávaného a oslavovaného počítačového tomografu, bez něhož se neobejde žádný úspěšný specialista, žádná věhlasná klinika a jehož nejlevnější typ přijde bratru na sto tisíc dolarů...

Goldsteinovi sice peníze nechybí, vystačí však vskutku jen se svýma napřaženýma rukama, které neomylně zjistí postižené místo i uvnitř libovolného tělesného orgánu, například počínající rakovinu slinivky břišní nebo rakovinu prostaty, a dokonce určí nejen velikost nádoru, ale navíc i příčinu nemoci a vyhlídky na uzdravení...

 

 

Goldstein svým pacientům určuje zvláštní způsob terapie, za jehož dodržení však podle jeho metodologie odpovídají výhradně sami nemocní. Nepředepisuje jim léky, nedoporučuje chemoterapii ani ozařování, nemísí byliny na čaje, nevnucuje vitamínové preparáty a zázračné lektvary. Léčení i těch nejtěžších chorob se musí obejít bez léků, krve, skalpelů, chemických preparátů, rentgenů a komplexních vyšetření...

Komu se to však nelíbí a kdo takovému léčebnému postupu nevěří, ten od dr. Goldsteina dostane vizitku některého specialisty, podle povahy nemoci například chirurga či internisty, a potom je z Goldsteinovi ordinace slušně vykázán. A takto vykázaných klientů není vůbec málo, naopak, je poměrně dost těch, kteří jdou raději k chirurgovi, případně zvolí chemoterapii, ozařování nebo pro jistotu kombinaci všech těchto metod.

 

 

Dr. Goldstein totiž z každého nemocného učiní strůjce jeho osudu, bezvýhradného a jediného aktéra vlastního vyléčení, což mnoha na smrt ochořelým zájemcům o léčení připadá příliš nesmyslné, protože paradoxně nechtějí sami za sebe, za svoje zdraví a další život nést význačnější odpovědnost. Jednoznačně se nechtějí stát strůjci svého osudu. Hodlají tuto roli přenést na lékaře, kteří podle jejich mínění lidskému zdraví nejlépe rozumějí...

Jde tedy vskutku o revoluční terapeutický názor, protože mnozí pacienti vlastně raději dobrovolně zemřou, než aby změnili zaběhnuté stereotypy svého duchovního života, převzali sami za sebe odpovědnost a udělali si pořádek ve svém nitru.

A není se čemu příliš divit, vždyť se tolik nebojíme ani válek, zhroucení měny, krachu burzy na Wall Sreetu nebo živelných katastrof, jako se strachujeme z případné výtky, že jsme se provinili vůči sobě či svým bližním. Většinou se nejvíc obáváme obvinění, že jsme v životním běhu minimálně v nějakých tmavých zákoutích svoji duši pošpinili nebo poničili a že jsme ji svými chybami nenapravitelně poškodili...

"Těžce, či nevyléčitelně nemocný si buď pomůže sám, nebo prostě zemře," říká dr. Goldstein. Jsem však jen zdánlivě tvrdý, protože opravdové uzdravení je vždy záležitostí nemocného. Lékař je jen od toho, aby poradil, jak na to..."

 

 

Taková strategie se však mnoha pacientům vůbec nelíbí. Mnozí z nich totiž rádi docházejí do ordinace s obdobně ležérním postojem, jako když dávají svůj vůz do autoservisu a s nasupeným obličejem tam přikazují:"Tady máte mého miláčka, trochu se v něm pošťourejte, odstraňte ten divný klapot motoru, seřiďte všechny funkce pomocí paltestu, umyjte a naleštěte karoserii, a až se pro vůz zítra zastavím, doufám, že bude v naprostém pořádku. Samozřejmě zaplatím vše, co budete požadovat, protože našinec se bez spolehlivě fungujícího a reprezentativního automobilu neobejde ani jediný den..."

Mnozí z nás navíc velice rádi přičítají svoje nemoci výhradně vnějším okolnostem, kterým se prý není možné vyhnout, například stresům v soukromém, pracovním či společenském životě, mizernému životnímu prostředí, demoralizující chudobě či naopak ještě více demoralizujícímu nadbytku. Jenomže když pak onemocníme, žádáme, aby právě toto vnější prostředí napravilo vše, čím se na nás provinilo, aby nás rychle a spolehlivě vyléčilo a postavilo na nohy. Distancujeme se tak od příčin své nemoci a máme k vlastní chorobě dokonce jistý odpor, jako bychom se nakazili od malomocného, jehož někdo neodpovědný nechal běhat na svobodě. Zbavte mě nemoci, myslíme si, když vcházíme do skleněné budovy kliniky, proveďte mou údržbu či generální rekonstrukci, detaily samozřejmě vědět nechci, moje zdravotní pojišťovna všechno zaplatí. Uspěte mě a operujte mě podle libosti, ale až se probudím z narkózy, chci slyšet jen ty nejlepší zprávy!

 

 

 

Za posledních patnáct let dr. Goldstein vyšetřil svýma rukama jedenáct tisíc pacientů s příznaky takzvaných těžkých či nevyléčitelných chorob. Jeho diagnóza se zhruba v devadesáti sedmi procentech případů objektivně potvrdila. Pět tisíc tři sta z jím vyšetřených pacientů přistoupilo na Goldsteinovu terapeutickou metodu, ostatní jenom využili jeho diagnostického mistrovství, ale poté raději vyhledali specialisty, kteří je léčili klasickými medicínskými prostředky. O těchto osobách nevedl dr. Goldstein další záznamy. Z pěti tisíc tří set jeho pacientů zůstalo v následujících sedmi letech naživu přibližně čtyři tisíce tři sta osob, což je léčebný výsledek, za nějž by se nemusel stydět ani terapeutický génius Ježíš Kristus...

 

 

 

Jaký je však vlastně princip Goldsteinovi léčebné metody?

V srpnu 1989 přišla do Goldsteinovi ordinace v New Jersey Elisabeth Greenová s nemocným synem, jedenáctiletým Igorem, kterého lékaři označili za tuberkulózního pacienta a na dotazy o prognóze vyléčení se netvářili příliš optimisticky, když totiž chlapcova TBC prozatím nereagovala na žádné podávané léky a v plicích vznikaly další kaverny. Paní Greenová, která byla už tři roky vdovou, propadla zděšení a zatelefonovala Goldsteinovi. Ten svýma rukama vyšetřil nejen tělo nemocného chlapce, ale i auru /čili biopole/ jeho zoufající si matky.

"Nadměrně na svém chlapci lpíte, poskytujete mu zbytečně mnoho lásky, proto je nemocný," prohlásil Goldstein. "Jste na něm příliš závislá a on kvůli vám vadne..." "Ježíši,"zhrozila se jeho slov paní Greenová,"to snad mám svoje jediné dítě nenávidět?" "Příliš silný cit lásky zabíjí stejně spolehlivě jako nezkrocená nenávist,"odpověděl naprosto vážně dr.Goldstein. "A co s tím mám dělat?"zaúpěla paní Greenová. "Vždyť mám jen svého chlapce. Manžel..." "Já vím, zemřel, vidím to ve vašem biopoli, také jste ho až příliš milovala..." "Proboha, vy si nejspíš myslíte, že jsem nějaký upír?" zakřičela, čímž prokázala, že umí produkovat nejen lásku, ale i prudkou nenávost. Goldstein v tomto okamžiku mlčel. Nehodlal jí klást za vinu, že zavinila smrt svého manžela tím, že svou citovou akcentovaností a žárlivostí narušovala jeho biopole a způsobila zkázu manželových karmických struktur. Kdyby jí něco takového řekl, nepochybně by se z toho zbláznila...

"Jste ještě příliš mladá na to, abyste se pohřbila v pouhých citech k synovi,"řekl namísto tohoto obvinění. "Snažte se vymanit z myšlenek a citů, kterými po celé dny opřádáte mysl a duši svého chlapce. Musíte dělat něco jiného. Namluvte si nějakého muže a spěte s ním, fanděte hokejovému týmu, najděte si těžkou práci, jednoduše řečeno udělejte cokoliv pro to, aby chlapec přestal být modlou a jediným smyslem vašeho života. Když to dokážete, brzy se mu uleví..."

Paní Greenová Goldsteinovi příliš nevěřila, ale naštěstí uvěřila mýtu o jeho parapsychologických schopnostech, o skvělé prognóze na uzdravení drtivé většiny jeho pacientů. Řídila se byť s počáteční nevolí, ale přesto důsledně všemi jeho radami a Igor se už během prvního měsíce začal vskutku viditelně uzdravovat...

Při další návštěvě paní Greenové v září však už dr. Goldstein poněkud ťal do živého, když jí navrhl:"Měla byste aspoň v duchu odprosit všechny, jimž jste ublížila. Srovnáte si vlastní biopole, napomůžete tím i biopoli svého chlapce..." "Jak odprosit, proč odprosit, koho odposit?" zírala na něho nevěřícně a přitom jí z očí sršely hněvivé blesky. "Například i mě za to, že se opovažuji říkat vám pravdu,"odpověděl s pohledem upřeným do jejích očí. "Nejste žádný anděl, paní Greenová. Svoje city k sobě a vůči nejbližším stavíte bohužel nade vše. Chybí vám citová pokora, ochota přijmout fakt, že jste součást celku, s nímž však vůbec nechcete harmonicky splynout. Nemůžete mít ráda jen sama sebe a svého Igora, ale měla byste milovat rovněž vše, co vás obklopuje. Mít například soucit s přírodou nebo se svou služkou, a měla byste se snažit o souznění se všemi ostatními,a třeba i se mnou. Kvůli vašemu citovému sobectví je nemocný váš syn, kvůli němu onemocněl i váš manžel. Souznění s ostatními však není možné bez vyrovnání starých účtů, starých provinění..." "Dobrá,"pronesla už smířlivěji. "A co mi tedy radíte?" "Věříte v Boha?" "Ne příliš..." "To vůbec nevadí, stačí, když budete předpokládat, že všechno okolo náš je řízeno nějakou rozumnou silou, hybatelem, což není nijak těžké, protože s touto premisou počítají i dnešní špičkoví badatelé. A tuto mocnou sílu budete prostě pozitivně vzývat, s touto silou se budete chtít harmonizovat. Takovou sílu můžete poprosit za odpuštění, aniž byste se zesměšnila..." Poradil jí, aby se takzvaně modlila, aby ve svých každodenních motlitbách oslovovala živé i mrtvé, všechny, jimž kdy zkřížila cestu. Zdůraznil, že se nemá bát modlení, které už celá tisíciletí spolehlivě funguje jak při narovnávání vztahů mezi lidmi, tak při vyřizivání účtů mezi člověkem a vesmírem. "Modlení je prostředkem harmonizace,"vysvětlil jí Goldstein, "s vírou v nějakého boha nemusíte mít mnoho společného. Bůh získával v minulosti konkrétní tvář vždy jenom kvůli snadnější představě, kvůli dostupnějším vizím a kvůli snadnějšímu modlení všech těch, kteří mají méně víry, méně rozumu, méně představivosti a méně smyslu pro celkovou harmonii..."

Žádal ji, aby ve svých motlitbách prosila za odpuštění, aby se takzvaně kála za předchozí, chybami hojně naplňovaný život, v němž u ní převládaly žárlivost, pýcha a nenávist. V němž panovaly negativní city, byť pro efektnější dopad byly oděny do láskyplných postojů a navenek se tvářily jako láska. To ony se transformovaly do projevů takzvaně zamilované ženy, do projevů opičí lásky k synovi. Paní Greenová zírala na dr. Goldsteina jako očarovaná, protože nějak vycítila, že poprvé z ní kdosi uvolňuje onu negativní sílu, onu v duši usídlenou nelítostnou dračici, která ovládala její nitro málem už od dětství...

Další návštěva paní Greenové u dr. Goldsteina se uskutečnila v říjnu. Hned ve dveřích ji lékař a léčitel v jedné osobě uvítal slovy:"Máte čisté biopole a Igor rovněž…" Usmívala se a mávala obálkou. Obsahovala dva rentgenové snímky. První snímek Igorových plic, pořízený newyorským specialistou dr. R. Philipem v červenci 1989, vykazoval hrozivé stíny v hrotech plicních laloků. Snímek z října téhož roku zobrazuje Igorovy plíce naprosto čisté. Došlo tedy k vyléčení bez léků, došlo k naprostému uzdravení, aniž by byl léčen pacient - úplně postačilo, když dosavadní životní styl zásadně proměnila chlapcova matka, která byla prvotní a jedinou příčinou synovy nemoci. Když svoje biopole vyčistila, když upravila svoje vztahy k lidem, když pocítila prospěšnost harmonizace s okolím, syn se mohl uzdravit…

 

 

V roce 1979 přišel k dr.Goldsteinovi, který tenkrát ordinoval v New Yorku, pan Gerge Smith, pětatřicetiletý rentiér, žijící se svou rodinou a tchyní v domě na nároží Pětatřicáté ulice. "Moje tchyně je v posledních týdnech permanentně nemocná, ale odmítá navštívit lékaře,"zněla jeho první věta. "Navíc ji pronásleduje neuvěřitelná smůla, zlomila si nejdřív obě ruce, to bylo před šesti týdny, včera znovu upadla a zlomila si krček kosti v kyčelním kloubu, a to je v jejím věku dost vážné. Zatím neví, že jsem tady, má totiž z lékařů strach. Nechtěl byste ji vyšetřit? Jen tak na dálku, jak to prý děláte. Přinesl jsem její fotografii…" "Vaše tchyně má hodně peněz, že?" konstatoval Goldstein. "Ano, ale to s tím nesouvisí," odvětil Smith pohotově, aniž by mrkl okem. "Já mám rovněž hodně peněz…" "Jenže ona nemá příliš mnoho kontaktů s lidmi, v poslední době zcela přerušila společenský život…" "Jak to víte?"ustrnul pan Smith. "Pozoruji totiž její biopole, je značně oslabené. Karmické struktury jsou téměř zhroucené. Na játrech má rakovinový nádor, zatím je bez metastáz. Vůbec i tom neví. Má však ještě šanci se spontánně vyléčit, pokud se od vás odstěhuje a bude žít samostatným životem. Pane Smithi, to vy jí ničíte život. Vy totiž drtíte její biopole. Jen kvůli vám je nebezpečně nemocná, kvůli vám si tak často a překvapivě snadno láme kosti…" "Ale já její peníze nepotřebuji!"vykřikl zuřivě Smith. "Co mi to vykládáte? Nikdy jsem jí neublížil, nikdy jsem o ní křivě nesmýšlel…" "Je pravda, že nepotřebujete její peníze, jenomže chcete, aby na vás byla naprosto závislá, chcete si totiž z rodiny vytvořit citové impérium, přejete si, aby se bez vás ani jediný rodinný příslušník nedokázal obejít. Aby ve vás viděli jakéhosi absolutistického tatíčka. Do svého rodinného hájemství, řízeného po způsobu ruských báťušků carů, jste před nedávnem pojal i tchyni, které si paradoxně dost vážíte. Svým postojem značně poškozujete biopole všech členů rodiny. Nejvíce ale deformujete právě biopole své tchyně, protože je fyzicky nejslabší. Tato vaše uzurpace emocí je horším proviněním, než kdybyste měl spadeno na její peníze, na její rodinný majetek a pozemky…"

Návštěvník nebyl s to popadnout dech. Takový projev upřímnosti od dr. Goldsteina nečekal. Zuřivostí bez sebe práskl dveřmi a z lékařovi ordinace bez rozloučení utekl. Doma se však naštěstí se vším, co vyslechl svěřil manželce, dceři oné údajně těžce nemocné ženy.

Za tři měsíce požádala paní Wolmanová, tchyně George Smithe, dr. Goldsteina o schůzku. "Udělala jste chybu,"sdělil jí Goldstein hned na úvod rozmluvy, "když jste po manželově smrti před pěti lety začala žít v rodině své dcery, v domě svého zetě." "Jak víte, že můj manžel zemřel před pěti lety?"podivila se paní Wolmanová. "Jak jste dokázal zjistit, že mám nádor na játrech? Ale díky bohu za to, zachránil jste mi život…" "Nechala jste se před deseti týdny operovat, že? Měl jsme tedy pravdu…" "Operace byla úspěšná…" "Kdybyste se odstěhovala od dcery, nepotřebovala jste ani operaci, nádor by vymizel spontánně…" "To dnes už nemůžete prokázat…" "Za tři čtyři měsíce se na vašich játrech objeví recidiva nádoru a ten vám, milá paní, klidně prokážu, pokud o to budete ještě stát…" "A proč jsem proboha pořád nemocná?" "Člověk nevlastní jenom fyzickou schránku, ale rovněž biopole, energetický obal celého svého těla, který může být nebezpečně vychýlen nebo narušem aurou jiného člověka. Poškození biopole často vede k poškození karmických struktur, k zablokování příznivých cest osudu, tedy k nehodám, zraňování a vážným nemocem. Váš zeť je výrazně dominantní, panovačný člověk. Nesnese pomyšlení, že by jiní mohli žít šťastně i bez něho. Chce být tvůrcem štěstí všech, kdož se mu ocitnou nablízku. Tato jeho tendence vypadá na první pohled vcelku ušlechtile, ale vskutku jen na první pohled. Narušuje tím totiž biopole dalších členů rodiny. I jeho děti bývají nemocné častěji než jejich vrstevníci, nemám pravdu?" "Bohužel máte, prodělaly snad všechny známé dětské nemoci a jsou pod stálou lékařskou kontrolou,"připustila paní Wolmanová. "Kdyby váš zeť, ten jinak sympatický mladý člověk, zanechal své nadměrné citové uzurpace, nikdo v jeho blízkosti by nemusel být nemocen. Nemusela byste se ani stěhovat. Jenže to by si mladý pán musel najít jiný smysl života…"

Dr. Goldstein paní Wolmanovou snadno přesvědčil, protože dokázal spolehlivě číst v jejích minulých i přítomných karmických strukturách. Uvěřila mu každé slovo, takže se od dcery a "nebezpečného" zetě neprodleně odstěhovala. Koupila si dům na Floridě, záhy se dokonce provdala a dodnes žije naprosto spokojeným životem bez úrazů, zlomenin, nemocí a nádorů. Svému zeti se však důsledně vyhýbá…